Nejstarší nálezy skla v českých zemích jsou z doby keltů (3. st. př. n. l.) a šlo pravděpodobně o importy. Písemné doklady o znalosti sklářství pocházejí z 12. století a nejstarší sklárny z 13. století. Jednalo se o soustavu 3 pecí. V největší se sklo tavilo při teplotách přes 1200°C. Zbylé 2 pece byly pomocné. Sklářský průmysl je u nás tradiční.
Nejstarší sklárny u nás pracovaly v Krušných horách, Lužických horách, na Šumavě a v dalších oblastech s dostatečnými zásobami dřeva, které sklárny potřebovaly k topení a výrobě potaše (uhličitan draselný), vody a dalších surovin (křemen, vápenec). Vyrábělo se hlavně okenní a stolní sklo, jehož hlavními odběrateli se stala města a kláštery.
Sklo se vyrábí ze skloviny roztavené ve sklářské peci. Materiál se rychle zchladí a nemá dost času k vytvoření krystalové mřížky. Výsledná tuhá látka je amorfní. Čisté sklo je průhledné a relativně pevné, odolné proti opotřebení. Může být různě formováno. Je křehké a rozbíjí se na střepy. Tyto vlastnosti se dají změnit přidáním jiných sloučenin, nebo tepelným zpracováním.
Sklo obsahuje: oxid křemičitý (ze sklářského písku), přidává se oxid vápenatý. Jelikož křemen má teplotu tání cca 2000°C,přidává se soda (uhličitan sodný) nebo potaš (uhličitan draselný), který teplotu tání sníží na přibližně 1000°C.
V poslední době sklářství v Čechách upadá v konkurenci Číny. Drží se akorát typický karlovarský porcelán.
Zdroje informací:
Tento referát si můžete stáhnout jako